Les není jen součet stromů. Je to půda pod nohama, světlo mezi větvemi i voda, kterou při běžné procházce nemusíme zahlédnout. Teprve když se zastavíme, začnou být tyto vztahy vidět.
Dát vodě čas
V této autorské úvaze sledujeme jednoduchou myšlenku: krajina potřebuje prostor pro pomalost. Pestrý podrost, přirozené prohlubně a stín vytvářejí prostředí, které se mění jinak než holá, odkrytá plocha.
Obnova lesa není okamžik, který lze slavnostně otevřít. Je to sled drobných rozhodnutí a dlouhé pozorování jejich následků. Některé změny poznáme po dešti, na jiné si počká další generace.
V krajině není trpělivost opakem činnosti. Je její součástí.
O budoucnosti lesa proto stojí za to mluvit také s těmi, kdo jím pravidelně procházejí. Místní zkušenost může být začátkem pozornějšího vztahu k prostoru, který považujeme za samozřejmý.